Je sobota 24. října 2020 a já začínám svoji soukromou pouť na nejvyšší horu naší vlasti. Je 9°C, Velká Úpa je zahalená do zvedající se podzimní mlhy. Sluníčko o sobě dává vědět a z jasně modré oblohy posílá do mlhy své třpytivé paprsky. Obouvám ponožkoboty Skinners a vyrážím.
Mým přáním je vystoupat na Sněžku bosky. Nejdu ale bosky úplně celou cestu - jednak si musím hlídat čas, abych to stihla do tmy - je to přeci jen 20 km ;-) (pro neznalé - bosky jde člověk opravdu znatelně pomaleji než v botách) ale taky cítím potřebu respektovat, že nohy na asfaltkách a zpevněném terénu pro auta vhodných cest poměrně dost trpí. Tedy rozumný kompromis - ponožka s protismekavou vrstvou, která nijak nebrání bosé chůzi, ale také noze nijak v terénu nepomáhá. Tedy skoro naboso.
Z Růžové hory se Sněžka ukazuje v celé své kráse! A já cítím touhu zout i těch několik mm, které mě dělí od vnímání země. Je to paráda! Nový rozměr výletu, jak s oblibou říká Igor Slouka, zakladatel Turistiky Naboso :-) Cestou zbytky sněhu, potůčky vody, jemný písek a výš k vrcholu už jen kamení. Schody k vrcholu, schody do nebe :-) Každopádně do mraků :-) Pohledy protijdoucích, které vyjadřují snad všechny možné škály pocitů od pohrdání, přes úžas až k tichému obdivu. Dokonce si mě i tajně fotí na mobil :-)
Nestojím o popularitu nebo něčí pohledy. Jdu tiše, mlčky, soustředím se na své nohy, na to, jak čtou povrch. Jak kamení mění svoji teplotu v závislosti na vlhkosti a na tom, jestli je vystavené slunci. Jeho drsnost nebo hladkost v závislosti stupni na opracování. Dotek kovových součástí schodů. Vnímám svoje prstce, jak jsou silné, zdravé, jak se o ně můžu opravdu opřít. To jsem před několika lety ještě nemohla, i když jsem hrdě vlastnila několik párů bosých bot. Vytrénovat nohy prostě nějakou dobu trvá.
Vrchol Sněžky se choulí do hustých mraků. Fouká, jako asi zbývajících 364 dnů v roce. Kameny jsou ostré a pohledy desítek, možná stovek turistů velmi neúprosné, takže opět skrývám bosá chodidla do ponožkobot a užívám si zbytek výletu více v anonymitě.
Je to v hlavě, je to o tom, na co se vnitřně připravím. Několik let v barefootkách a poslední rok dva i hodně bosky v přírodě připravily moje nohy na zátěž, která je pro mnohé nemyslitelná. Můžu svým nohám věřit a vím, že mě donesou, kam potřebuji. Bezvadný pocit. Doufám, že i vás moje dojmy jemně naočkují a že vás bude stále víc, kteří odhodíte tvrdé, těžké a neforemné boty s touhou zažít ten pocit úžasné svobody ... naboso.
Krásný podzim :-)
