Počasí přímo vybízí k nácviku bosého chození. Pokud jste již otrlí bosochodci, tento článek můžete vynechat :-) Takže hurá do přírody, boty dolů a dejme se do ochutnávání.
Ano, čtete dobře. Bosými chodidly doslova ochutnáváme terén. Velkokapacitní senzory našich bosých chodidel nám poskytují nekonečnou škálu rozličných vjemů.
V začátcích bosého chození máme často tendenci soustředit se jen na protichůdné kvality typu "teplo - chlad". Dobře se pamatuji na svoje začátky, kdy mě moje podvědomí hojně zásobovalo vnuceným strachem, že mi nohy musí zákonitě zmrznout, pokud je neobalím ponožkou a teplou botou. Mozková kůra přehrávala stále jednu a tutéž myšlenku, mohutně vyrytý záznam v dětství často opakovaného: "Nechoď bosá, nastydneš!"
V nedávné době jsem měla možnost pozorovat jednoho autistického chlapce. Zouval si boty a ponožky v podstatě všude, nehledě na počasí nebo vhodnost takového počínání. Vybíhal bosý ven do sněhu, deště, podzimních plýskanic. Nikdy se netvářil, že by mu bylo zima. Pozorovala jsem ho a říkala si, jak je to možné? Jeho mozek prostě neprodukoval takovýto typ informace - vyhodnocoval všechny vjemy z jeho chodidel jako rovnocenné! To jenom můj podvědomý strach mě poutal na jednu jedinou kvalitu - možný a potenciálně nebezpečný chlad. Zkusila jsem k mým bosým nohám přistupovat jako ten chlapec. Nikdy se mi nestalo, že bych si ze svých bosonohých procházek přinesla domů třeba jen rýmu.
Prostě bosá noha pracuje. Velmi pracuje. Nese celé tělo. Kopíruje terén. Přenáší miliardy vzruchů nervovými spoji do mozkové kůry. A kdo takto fyzicky těžce pracuje, ten se prostě zahřeje!
Kdo tomu věří, ať zuje boty. A kdo tomu nevěří, ať zkusí nejdřív barefoot obuv. Vsadím se, že za chvíli vám to stejně nedá :-)
No, odolali byste pokušení pohladit si bosou nohou slepýše? Já tedy ne!
