Už toho bylo napsáno o bosé chůzi mnoho. Stále mám ale pocit, že je co zlepšovat v povědomí o tom, co to vlastně ta barefoot chůze je. Jde o to změnit úhel pohledu na věc.
Často chodí do prodejny zákazníci dokonale vybavení množstvím informací, které získali z internetu. Ptají se mě na to, kolik přesně mm má mít podrážka bosé boty a pod. Mě však připadá, že na to jdou z druhé strany. Z hlavy, ne od nohou. Vysvětlím dále.
Bota je stále jenom bota. Pomůcka. Ať má podrážku se 4mm nebo 7mm, pořád je to jen bota. Ale otázkou je, v jaké kondici jsou naše nohy, respektive v jaké kondici jsme my se svýma nohama? Protože nohy nejsou nějaká oddělená koncová část těla, kterou zašněrujeme do bot ladících k oblečení, a tím to končí. Jsme to pořád my, naše tělo, naše základna, na které stojíme. Naše chodidla, která nám umožňují jít, kráčet, někam směřovat. A v jakém vztahu jsme sami se sebou, se svým tělem, v takovém jsme i se svýma nohama. Pokud žijeme v hlavě, sbíráme informace a posuzujeme, co je pro nás nejvhodnější, ale boty nesundáme, zůstáváme jen v teoretické rovině, tedy v hlavě. Potom máme množství informací, vedeme dlouhé debaty o vhodnosti té či oné značky, ale jsme pořád jen v rovině teorií. A podle mě to není vůbec potřeba.
Stačí boty sundat. Vyzout se. Odložit denně alespoň na malé chvilky obuv, jakoukoli, a vnímat podněty ze svých chodidel. Rozproudit tělesné tekutiny tam, kde byla doteď stagnace. Rozhýbat svaly pohybem, vnímat malé pokroky v jejich pevnosti, v rozsahu pohybu, který s nohama dokážeme. Vnímat kontakt s podložkou, na které stojíme, povrch - terén, po kterém jdeme. Sundáním bot totiž tak trochu sundáváme masku, za kterou se schováváme.
Mnoho lidí nazuje barefoot boty a nic dalšího nezmění. Hledá pohledem do davu podobné jedince s tenkými podrážkami a hýčká se v pocitu "jsem in". To je jistě možné. Vnější změna nás opravdu může pomalou cestou dovést ke změně vnitřního vnímání, vnitřních postojů - obvykle přes rychle prochozené podrážky, které vypovídají o špatném stylu chůze, o nevhodně vedeném došlapu. Možná by bylo dobré si rovnou od začátku uvědomit, že změnu bychom měli udělat především uvnitř sebe. Přestat lpět na rigidních postojích (a to doslova), zpomalit a vnímat. Udělat něco jinak. Jít bosky ven a místo "drcení terénu" těžkou obuví, podmaňování, prostě s respektem "kráčet" terénem a přizpůsobovat svoji chůzi povrchu, po kterém jdeme. A přizpůsobovat chůzi možnostem a aktuálním pocitům našeho těla. Zabráníme tak zraněním z přetížení.
Cesta vnímání nás sama posouvá dál. Probouzíme opět naše chodidla, zpevňujeme prstce, užíváme si krásného pocitu, kdy naše klenba dokáže ztlumit všechny nárazy, skoky po nerovnostech terénu. Navíc trénujeme imunitu, protože nohy se opravdu dokáží neuvěřitelně zahřát. :-)
Tak hodně radosti při objevování! A přečtěte si také o tom, jak jsem šla bosky na Sněžku :-)
